Začlo to na semináři z neurologie.. Já tam byl za záškoláctví (jel jsem místo školy na hory) a Anežka naháněla kredity. Doteď si pamatuju, jak na první hodinu přišla pozdě, protože měla předtím nějakou zkoušku. Omluvila se na celou místnost a posadila se hrozně daleko ode mě. Strašně se mi líbila její lehkost. A pak postupně spoustu dalších věcí... Třeba ten křiklavě lososovej svetr. Semináře byly tehdy celý týden a já pořád vymýšlel, jak si sednout, abychom seděli vedle sebe. Samozřejmě nějak nenápadně. Fakt by mě nenapadlo, že se jí budu za skoro dva roky ptát s drkotajícíma zubama v lednu pod Eiffelovkou, jestli si mě nechce vzít.


Přijďte a užijte si s námi naší radost, nalaďte s námi svatební vibrace ;o)

Ještě dávno před seminářem z neurologie, mi jednou, cestou ze školy, představila kamarádka Magda jakéhosi "Křečka". Bylo v něm něco, co mě o 2 roky později, na semináři z neurologie, nepopsatelně nutilo, abych předstírala, že neumím EKG (což mi šlo celkem dobře) a zdržovala se přede dveřmi seminární místnosti a v inkriminovanou dobu v motolském "bufáči na dětském", abychom měli nevyhnutelně společnou cestu.

A pak to šlo, jak se říká, ráz na ráz. Uběhly další 2 roky a my se teď těšíme, že společně s vámi všemi oslavíme náš životní příběh! Je to neuvěřitelné! :-)